Co jste dělali 17.11.1989?

[Ilumauir Kamil]

Jak jste prožívali listopad 89? Co jste dělali?, jak na tu dobu vzpomínáte? O čem jste tehdy snili a co se z těch snů stalo realitou? A co ne?

A protože tu jsou i lidi, kteří tu dobu nezažili nebo si na ní nepamatují, tak mám otázku i pro ně: jak jste se dozvěděli, že byla nějaká revoluce a co si o tehdejších událostech myslíte?

[susila]

Tak já v listopadu 89 byla ve druháku na zdravotce a chtěla být zdravotní sestra(splnilo se).Roznášela jsem letáky,pálila prohlášení socialistického svazu mládeže a utíkala na stávku.No,nebylo to z odvahy,ale spíš z mladické nerozvážnosti...Jinak jsem chtěla mít velkou rodinu,manžela(nepovedlo se),hodně dětí(mám jedno)...Vzpomínám na tu dobu s láskou,bylo mi krásně,byla jsem mladá,zamilovaná,plna ideálů...mladá a plná ideálů jsem pořád:))) a zamilovaná?Do svých přátel,do své dcerky,do vás...

[Ilumauir Kamil]

co jsem dělal v listopadu 89 si pamatuju docela přesně, hlavně proto, že jsem byl v nemocnici. 17.11. jsem měl čtyřicítky horečky a byl jsem rád, že žiju. Následující týden sestřičky pořád někde lítaly, já se potil jak kůň a neměl pyžamo na převlečení. Až pak jsem se dozvěděl, že probíhá nějaká revoluce, nějaké stávky a demonstrace. V nemocnici nebyla televize ani noviny, takže jsem si ten komunismus vychutnával o pár dní dýl. Trochu mě začalo docházet, že se něco děje až když mě z nemocnice pustili, to bylo 28.11., ale naplno mě to došlo, až když Havla zvolili prezidentem a až jsem se vrátil do školy, ale to bylo až v novém roce.

Bylo mě 16, chodil jsem na gympl a byl naprosto typické komunistické dítě, věřil jsem tomu, co jsem viděl v televizi, četl jsem Rudé právo, byl jsem v SSM, takže ta transformace vědomí u mě musela přijít drasticky, skrze tělo. Dostal jsem tu nejtypičtější transformační nemoc - mononukleózu. To je nemoc jater, něco jako žloutenka a má ten spirituální význam, že obrací pozornost člověka do svého nitra, k sobě. Takže tím, že jsem jí měl právě v těch listopadových dnech, jsem místo soustředění se na politiku, jsem se musel starat o to, co jím, co mi dělá dobře a co ne atd. Dnes to chápu tak, že ta změna vědomí, kterou jsme tehdy procházeli, u mě probíhala právě skrze nemoc a protože jsem byl hodně silně zaklesnutý v energetických a mentálních strukturách staré doby, bylo to drastické, skrze játra se právě tyhle energie odbourávají a tím jsou maximálně namáhány. Možná že jsem už v tu chvíli, v ten pátek 17., dělal nějakou spirituální práci a skrze játra prožíval to, co se děla na Národní třídě.

To, že jsem se válel v posteli, mělo jeden následek. Nebyl jsem na žádné demonstraci, necinkal jsem klíčema, nebyl jsem nakažený tehdejším optimismem, nadšením a světlými zítřky a tak jsem taky nebyl zklamaný z pozdějšího vývoje. Spíš jsem překvapený, kam se to vyvinulo. A můj pocit je, že ve všem k lepšímu, i když někde to mohlo být ještě lepší, kdyby....

V roce 1989 jsem měl scifictické období,louskal jsem A.C.Clarka, I.Asimova a podobnou hard scifi a živě si představoval svět budoucnosti, hlavně z technologického hlediska. Věděl jsem, že na Západě probíhá počítačová revoluce a myslel jsem si, že my jsme sto let za opicema a zoufal si, že tady to nikdy nebude. Omyl. To technologické dohnání západu během 10-15 let je pro mě největším překvapením. A to jsem si naprosto nedokázal představit počítače či mobily a ostatní hračky, kterých je všude mraky, a už vůbec ne například internet a jeho možnosti, Kdybych se přenesl skokem z té doby do současnosti, asi byl nevěřil svým očím.

Po roce 1989 jsem hodně nadějí spojoval se světem politiky, asi jako všichni. Ale od té doby, co jsem pochopil, že problémy, které máme, nejsou politické a tudíž nejdou řešit politickými prostředky, ale jsou spirituální a musí se řešit na spirituální úrovni, jsem klidnější a vidím politiku z nadhledu. Taky už mě nerozčiluje to "zklamání" či "znechucení" a spíš hledám pozitiva. Co mě třeba teď fascinuje, je skutečnost, že ta listopadová revoluce byla v prvé řadě spirituální záležitost, to jsem si uvědomil, když minulý týden ukazovali pád berlínské zdi. Tu nestrhli politici ani vojáci, ale obyčejní lidi - stáli před ní až najednou uvěřili, že je průchodná, že ti po zuby ozbrojení muži, co jí hlídali a co byli odhodlaní střílet, jí už nechrání, a ti muži tomu uvěřili taky. Prostě cvak v mozku a bylo. Sen se stal skutečností. Nebo mě fascinuje, jak ještě pouhých pár dní před 17.listopadem málokdo věřil a tušil, že se něco semele. A pak to chytlo jak saze. Nebo, to nadšení a radost, to jsou typické známky spirituality v akci a je vidět, že jí Češi v sobě mají.

Tohle všechno mě dodává naději do těch událostí, které nás teprve čekají, do transformace a vzestupu, které se nám také zdají být tak neskutečné a vzdálené, ale ony jsou přitom těsně za dveřmi. Netrpělivě je vyhlížíme, ale nevíme, jak je urychlit. Tohle přesně jsme prožívali v listopadu 89 a pak se sen stal skutečností. I já mám sen, sním o Nové Zemi...

[valdo]

Aktuální debata pro tuto chvíli. V té době jsem mně 35 let. Chodil jsem po mítingách. Dělali jsme plakáty, já jsem je kreslil, malovali jsme je. Nebyla taková technika totiž jako dneska. A s kamarády o púlnoci jsme je vylepovali po městě. Byla to doba hezká a každý čekal změnu k lepšímu. Policajti nás naháněli po nocích a my jsme posilovali v běhu orientačním po parcích a záhradách. Mistr Havel se učil mluvit s mistrem Vondrou a Dubčekem a my je ctili a čekali od nich vedení v tom novém pořádku. Ovšem byli i takoví co poznali rok 1969. Tí byli už poučení a já jim tehdy nevěril. A oni pravdu měli v tom, že nic se neděje nikdy náhodně. Jó ...oni, z balkónu se dívali a čekali.
Říká se, že každá revoluce požírá své revolucionáře. Nejhorší na tom je, že každý se stáva generálem, až když je pozdě.Já si představoval, že to, co bylo dobré z komunizmu se spojí s tím, co bylo dobré z kapitalizmu a bude nám hej! Mně i teď se zdá, že tak by to bylo nejlíp. To by sme ale rýchle předběhli kapitalizmus a já tehdy neměl zdáni o celém kolotoči bankovním a jiném. Veliká to škoda, co člověk musí vynaložit úsilí aby to všechno zjistil. A čas běží a to je to, s čím Ti naši manipulátoři počítají. Aby jsme ve svém životě pokud možno nic nezjistili. A když, tak co nejpozději. A jako starci by jsme neměli už chuť bavit se o tom všem a tak by jsme to přenechali dětem. A s dětma by udělali to samé My jsme tehdy dělali revoluci a komunisté nam zasílali s ústředí, jak s nima máme slušne zacházet. Jó, sedm bodú, slušnosti, jak zacházet s nima. Škoda, že těch 7 bodú oni neměli pro nás. Tehdy jsem spozorněl a začal se věnovat tomu všemu z jiného úhlu pohledu. A naši starší pravdu mněli. Nic se neděje náhodou. Kapitalizmus si připravoval svoje kandidáty stejně jako socializmus.Vše šlo ruka v ruce, Od té doby hledím na svět očima člověka, který přijíma imformace skrze srdce a né skrze mozek. Jó,...trvalo to více let, ale dneska vím jak tento svět funguje.
Na Slovensku máme pána Pravdu, kterého já nesmírně obdivuju i když on sám není touto dobou spokojen. Má krásnou větu, kterou jsem zaregistroval z jeho seansích asi z roku 2000. Tá věta vystihuje to, co cítil jsem i já. TENTO SVĚT PRO MNĚ NENÍ, TU MUSÍM ŽÍT S DVOJÍ TVÁŘÍ! Jó hezky je to řečeno, alespoň pro mně.
Doteďka jsme žili jako loutky a někdo spoza opony tahal celé dění. Kapitalizmus,...komunizmus, to vše bylo jenom velké divadlo. Jako všechno. Ale jak se říká, vše zlé je i na něco dobré. Asi tak, že človék musí projít chorobou aby uzdravil se. I poznání někdy bolí, nó nakonec vše rozední se a nastane jasný den. Ten den teď přichází a já jsem nesmírně rád, že múžú byti přítomen. Pro ty, který neznají roky 1969,1989 musím jenom říct. Zapomeňte na to a nechte to tak, tá doba pryč je. Zapomeňte na Ty lidi, co klamou a zaváděj a při tom usmívají sa do televize, Svou krajinu prodávají za úplatu. Nechte je v klidu odejít a věnujme se jenom tomu, co čeká nás teď. při našem vzostupu.
Otvořte svou fantázii naplno, ať nové energie a vibrace vedou Vás cestou vzhúru a dělejte cestu pro ostaní, ať si
co nejdřív spomenou, co přísahali, když dostali možnost být s náma na naši krásné modré planétě.
S úctou k Vám všem v lásce ...Valdo

[Sanny]

Krásný a bohužel pravdivý příspěvek o naší současnosti.. Klidně bych se pod něj podepsal.
Vytvářejme si nyní náš nový svět v lásce a bez těch, co chtějí mít nějak nad druhými moc.

[jasmiin]

Chodila jsem tehdy na střední školu a mezi študáky to vřelo, nosili jsme trikolory, chodili demonstrovat na náměstí, sledovali jsme dění....jo tak bych to nazvala mladí a neklidní, ale pořádně co se děje mi hlavou nedocházelo, spíš emocionálně a intuitivně.....neklidná a nadějná doba.

[Johny]

Tehdy jsem byl batole :-)

Nejvíce jsem se dozvěděl od členů mé rodiny, z dokumentárních filmů, internetových médií a školy. V té už mě toho ale moc nového nenaučily.

Co si o tom myslím? Spíše než revoluce to bylo řízené předání moci. Ono cinkání klíči a protesty už byly spíš následkem. Kdyby komouši nechtěli, tak tu máme komunisus ještě dnes. Sami ale po celém světě dospěli k rozumu a přišli na to, ža kapitalismus je pro ně výhodnější. Pozatýkaní a uvěznění byli jen nevýznamní představitelé tehdejšího režimu (viz. kauza s Polednovou). Praví Komanči sou pořád v křeslech a mají se ještě líp než předtím. Kapitalismus totiž nabízí mnohem lepší a větší materiální požitky a politicko-ekonomické možnosti. Naštěstí pro nás i onu relativní svobodu slova apod. Relativní např. proto, že dnes nemůžete pochybovat o dění kolem Holocaustu.

[Ivanka adminka]

Já už jsem to napsala v diskusi 17. listopad 2009 – po 20 letech.

O čem jste tehdy snili a co se z těch snů stalo realitou? A co ne?
Snila jsem, že budu na volné noze (mít živnostenský list za komunistů nešlo) - splnilo se.
Podívat se aspoň jednou do některé z English speaking country - splnilo se.
Další svoje sny ani nevím, ony to sny ve smyslu vizí k naplnění ani nebyly, spíše víceméně nesplnitelné fantazijní představy...

Konkrétně v pátek 17.11.1989 jsem byla prvně v životě v Řecké restauraci, a když mi v sobotu volaly spolužačky, jestli jdu na Václavák, tak jsem ani nevěděla proč a myslela si, že je to jen jejich další žertík :-)
Jinak jsem moc ráda, že už policajt a úředník nerozhoduje o tom, co smím číst a jaké mít správné názory, že mohu cestovat, aniž by to vládnoucí třída musela schvalovat, že je na výběr z potravin (když byl roku 1990 v Praze Allen Ginsberg a přednášel nám na fakultě - o tom se nám ani nesnilo, že bychom ho viděli na vlastní oči!!! - tak řekl, že tady pochopil, že pokud jsme nechtěli hladovět, museli jsme jíst i nekvatiltní potraviny), a tak dále a tak dále... Prostě jsem ráda, že mám k dispozici všechno, co mladá generace považuje za "normální" a "základní předpoklady" - tenkrát to tak nebylo a nešlo s tím nic dělat (pokud jste nechtěli být trestáni, zavřeni a svoje blízké vystavit perzekvováni...)

Takže: ať žije to, že můžeme volně dýchat, pohybovat se, vzdělávat se a říkat, co si myslíme, aniž bychom za to pykali.

[Eteriuss]

Chodil jsem do 5. třídy ZŠ, vylepoval jsem plagáty z recese a provokace, učitelky co jsem moc rád neměl to vytáčelo, během výuky jsem pronášel hesla z václaváku ... o rok později nám zrušily třídu (respektive přestěhovaly na 8 leté gymnázium), konec matematiků na naší ZŠ ...

[Věrka]

Včera na úvodní stránce jsem spatřila výzvu se vyjádřit na 17. Listopad 1989 a nedalo mi to spát. Připomnělo mi to moje osobní neštěstí, které jsem tehdy prožívala, které se projevilo jen dny dříve a na vždy změnilo můj osud. A které dnes vím, bylo nějak ovlivněno tím povstáním lidu a přípravou na tento osudový den. Tehdy jsem žila u protinožců, a nějaké ty výhody jsem určitě měla, ale že by to nějak obohatilo můj život, aby byl o něco lepší, nebo šťastnější, než číkoliv tu v republice, tak to se doopravdy nestalo. Myslím, že život si člověk tvoří sám, a nemá to nic společné s tím, kde bydlí, kdo tam vládne, nebo jaké má výhody. Neštěstí, trápení, chudobu, chorobu, no naprosto vše, co lidi prožívají tu v republice, prožívají stejně lidé po celém světě, jen ten náš národ to nějak není schopný pochopit. Po návratu do republiky se mě hodně lidu ptalo „jak ses mohla vrátit, proč?“, a já na to měla jen jednu odpověď: proč ne, vždyť je to můj domov, a není o nic horší, než někde jinde.

V roce 1989 jsem nevnímala, ani netušila, že by bylo možné, že energie mé vlasti by mě na dálku natolik podvědomě mohla ovlivnit, že by to mohla být tehdejší příčina mých vlastních pocitů se osvobodit. Ale pravda je, že ten silný pocit se osvobodit tam byl, a myslím, že zcela nesprávně jsem se tehdy domnívala příčinu těchto pocitů. Na tento pocit jsem učinila rozhodnutí, až tak naivně a nepřipraveně, že mě to stálo naprosto vše. Naprosto všechna radost ve mně v tu chvíli vyhasla a ovládal mě jen strach z toho, co bude dál. Ale pár dnů později jsem sledovala zprávy a povzbudila mě jiskra naděje, můj národ se osvobodil, a to mi dalo to přesvědčení, že naděje umírá poslední.

V tom období jsem tu nebyla, neprožila jsem to, jen jsem to sledovala na zprávách u protinožců, ale tu nesmírnou radost z toho, že už konečně nastala změna k lepšímu, jsem skutečně prožívala. Na svoji národnost jsem vždy byla hrdá, a moc jsem si přála, aby éra komunismu už konečně skončila, aby všichni měli ten stejný pocit svobody se rozhodovat a jednat, jak člověk sám si přeje a ne, jak někdo mu nařídí. Dobře si pamatuji léto 1968, na to jsem tu ještě byla, a i když jsem tehdy ještě byla dost mladá, na to abych o tom měla nějaký ten dospělý názor, vím, jaké to bylo tu žít v době komunismu. Hlavně si pamatuji ten strach, který člověka provázel při každém kroku. Nikdo nikomu nevěřil. Všude se jen šuškalo, a každou chvíli bylo slyšet „na toho si dej pozor, je to komunista“. Ale to lidem nebránilo se s nimi stýkat, vyznávat jim přátelství, pochopení, i podporu. Vládla tu nehorázná faleš a korupce, a ta tu bohužel vládne i do dnes.

Tu příležitost osobně sledovat změny v mé vlasti jsem měla od roku 1998. Nastalo pro mne období, kdy finance mi umožnili sem jezdit ročně na dovolenou, protože v té době jsem už žila v EU, a byla jsem nadšena, jak se to tu vše mění, i když trochu pomalu. Ale když jsem naslouchala, jak se lidi na ty změny vyjadřují, jak jsou skeptický a pořád si na vše stěžují, a jak se pořád všichni snaží získat něco za nic, radši než by podporovali místní ekonomii, z toho jsem nebyla nadšena. Hodně lidu se pustilo do podnikání, a některým se dařilo, ale Ti, co zkrachovali, nebyli schopni v tom vidět vlastní vinu. Vše sváděli na vládu, korupci a krádež, ale to, že sami asi taky tak činili, jim nějak nedošlo. Málo kdo se informoval, jak to v tom zahraničí chodí, příliš moc se domnívali a vrhli se do situací, o kterých neměli znalosti, a zcela nesprávně se taky domnívali, že v tom zahraničí, toto by se jim nestalo, že tam všem holubi jen padají do huby.

Od roku 2006 jsem tu začala trávit mnohem více času, a dnes jsem zpět na stálo, takže o svém národě už nemám žádné iluze. Za těch posledních 20 let se to tu hodně změnilo, a myslím k lepšímu, ale náš národ má ještě daleko k tomu, aby se přizpůsobil a naučil se, si toho vážit. Je zcela normální a pochopitelné, že lidská povaha je to poslední, co se mění, a asi se tak stane jen, a až ten náš národ se začne dívat kupředu a přestane žít v té ničivé minulosti. Přikládám tu video, které mi zrovna dnes přišlo od přátel u protinožců. Myslím, že se to dost hodí k mému komentáři. Moc si přeji, aby náš národ se více snažil se přizpůsobit, a hlavně změnil tu povahu, která tu převládá, a naučil se jednat upřímně, nesobecky, bez korupce a chamtivosti, bez závisti, krádeží a podrazů, a hlavně aby byl schopný se radovat z každého malého krůčků k úspěchu všech na celém světě, ne jen v naší vlasti.

Naprosto chápu, že tu žijí i lidé, kteří poctivě makají, žijí správný život, nikomu nic nezávidí, jsou spokojení a nepřejí si nic víc než nějaké to osobní štěstí, jako lásku, rodinu, dobré zdraví a střechu nad hlavou, a tito lidi jsou mi moc vzácní, já si jen přeji, aby jich tu už bylo víc.

Se srdečným pozdravem, Věrka

nevím, jestli video se tu ukáže, tak jej přidám na svoji stránku.

[Ilumauir Kamil]

díky Věrko.
neumím přesvědčit žádného Čecha, aby změnil názor, nedokážu ani jednoho změnit
jediné, co dokážu, je být sám sebou a dávat ze sebe to, co mám v sobě
Proto mluvím a píšu s láskou a nejlépe jak dovedu

[Věrka]

Milý Kamile,
srdečně doufám, že jsem Vás nějak neurazila. Můj příspěvek nebyl nějaký ten názor na Vás. Asi jsem ten Váš ůčel článku nějak špatně pochopila a rozpovídala se více, než bylo zdrávo. Já taky píšu jen s láskou, a přímo od srdece, ale asi to ještě tak dobře s tou Češtinou neumím. Omlouvám se, a přeji krásný večer.
Věrka

[Ilumauir Kamil]

já jsem ok a potěšen. Neberu si osobně, co druzí píší .-)
reagoval jsem na tvůj povzdech nad současnou situací v Čechách, dělám s tím, co umím