rodina,jak ji kdo citi

[adam]

rodina je neco nadherneho a velmi duleziteho,je to zaklad vseho, je to take jeden z kosmickych zakonu.skoda,ze sem zasahuji nejen instituce, ale take lide,kteri ve jmenu lasky delaji nepekne veci.pak to dopada tak, ze nase republika je na 2 miste v rozvodech,plne domovy duchodcu a ldenek,detskych domovu a zlomenych srdci.rozbitim rodiny dochazi ke katastrofam.asi 65% deti z detskych domovu se podili na kriminalni cinnosti a z nich 70 procent jsou recidiviste.pres prazdniny pak jsou plne nemocnice predskolnich deti, protoze je neni kam dat.proc?proc musi travit prazdiny v nemocnici?proto,ze nekdo narusil rodinu,prihravaji tomu i soucasne zakony a sobeckost lidi,ktzeri hledi jen na sebe, ale ne do sebe.vim,vsechno to spatne se vrati zpatky,ale proc to musi byt?proc musi byt tolik osamelych a opustenych?a tim nemyslim jen deti a seniory?nadherna kombinace pro me je uplna rodina a dobri pratele.takove spojeni je nadhera.jak tak sleduji prispevky hodne z vas si necim takovym prosla,zklamanim.jen proto, ze nekdo jiny byl sobecky.jsem pro lasku,ale aktivni a prozitou,ne pozlatko,ktere se jen trpyti a nic za nim neni jen utrpeni vsech zucastnenych.i kdyz se to utrpeni u vsech nedostavi ve stejny cas,ale stejne se dostavi.Proc?Jak by bylo krasne, kdyby se navzajem setkavaly stastne rodiny navzajem a predavaly si radost a stesti.jen tak,ze chteji a nikdo by je nemusel organizovat, proste by to vsichni chteli.to by bylo krasne.co vy na to?urcite mate sve zkusenosti a ne zrovna prijemne.

[Svaty]

Lemmy, Květo, nejsem tu od toho, abych hodnotil vaše nebo jiné příspěvky, ale dovolím si dát najevo radost z vašich vyznání a přece jen si dovolím vyjádřit, že přístup k rodině, jak jste jej popsaly, je tím krásným a tolik potřebným příkladem pro nás, a co je víc, dokonce důkazem, že to tak lze... to je nádherné, díky díky díky

[Lemmy]

můj anděli velmi si vážím Tvých slov, nehodnotíš,jen s láskou reaguješ na naše slova a já jsem Ti za Tvé myšlenky vděčná, každý názor mě může posunout dál:-) každý Tvůj názor mi zrcadlí moje chyby a nedostatky, je to velmi poučné a já jsem velmi vděčná,že to pro mě děláš...děkuji s láskou a pokorou m

[Svaty]

Drahá Lemmy, to je vážná připomínka, budu se více snažit zaměřit se na tvé přednosti :-))) ... tvá pokora před životem a tvá velkorysost ke mně jsou zřejmě dost veliké :-)

[Lemmy]

lásko moje,není potřeba se zaměřit na jakékoliv přednosti...jen na lásku

[Svaty]

:-) jsi nádherná... Láska

[Lemmy]

:-) já ? a Ty jsi kouzelný duhový anděl lásky,který ví jak přejít přes most poznání a požehnání :-)

[Anna]

Rodina.
Máš pravdu, Adame, instituce zasahují nechvalně, např. dnešní mladí lidé půjdou do důchodu v 65 letech a jak se budou moci postarat o své rodiče, když ještě budou muset chodit do práce. Tohle jsme řešili, když umíral otec před 17 lety. Pustili ho na 14 dnů domů, sestra si vzala dovolenou, aby se mohla o něj postarat (maminka s berlemi sama nemohoucí), já tam přijela na víkend, abych jí vystřídala....v práci si nejde vzít volno na neurčito. Pak se to zhoršilo, byl v nemocnici, kde umřel, ale za jakých podmínek? Hrůza.
Před dvěma měsíci umřela maminka, už neschopná se o sebe postarat (bydlela v pečovatelském domě),opakovaně v nemocnici, odmítla už některá vyšetření (ani se nedivím, měla 84 let) a lékař ji chtěl strčit do LDN. Tam nechtěla, ale nechtěla nikam a sama být nemohla, padala v noci z lůžka na zem a nemohla vstanout. Sestra si ji domů vzít nemohla, v paneláku není bezbarierový přístup, časté vyšetření u lékaře by bylo nemožné a sama je nemocná. Já pracuji, bydlím v jiném městě a měla jsem zlomenou pravou ruku (s komplikacemi). Nakonec sestra sehnala místo v hospicu a mohla tam i spát, takže byla s maminkou až do konce. Bylo to umírání s péči a v důstojných podmínkách. (Citadela ve Valašském Meziříčí)
Moje představa o rodině byla nádherná, plná porozumění, harmonie, lásky, úcty, tolerance...a všechno bylo jinak. Proč?
Možná to nebylo ideální už v manželství, ale dostali jsme šanci (pokračování z minulého života) prožít spolu a něco se naučit, v tomto životě. A skončilo to fiaskem, nenaučili jsme se. Já to pochopila asi půl roku po smrti manžela, on to nestihl pochopit. Žádný pozitivní příklad pro děti....říkala jsem si, v čem to žili? Odnesly si vzor, že manželství není dobré....a teď se musí učit žít partnertví. Moje představa o rodině se rozplynula jako dým a nešlo ji uskutečnit. Dlouho jsem si to vyčítala...ale děti mi řekly, že "táta byl pro nás všechny velký učitel". A měly pravdu.
Samozřejmě byly i pozitivní věci, např. trempováni i s dětmi od mala, debaty o věcech mezi nebem a zemí, o Ježíši, reinkarnaci...což uměl zase manžel dětem dobře vysvětlit.
....a teď mám pocit, že nemám rodinu. Děti bydlí každý v jiném městě, učí se žít ve hmotě, jdou svoji cestou...jak to jde, přijedou za mnou málokdy a víkendy mají obsazené, tak nemůžu ani já za nimi. A mě přepadá občas samota, jsem doma a není tady nikdo, kdo by mě přivítal, vyslechl, povzbudil, pohladil....a je mi to líto, jak si tady čtu ty krásné komentáře o rodině.
Na druhou stranu si po materiální stránce užívám hojnost (celý život jsem musela šetřit), koupím si, co chci, třeba postel, na které se mi konečně dobře spí a nemusela mě zajímat cena nebo kytku či knihu, abych si udělala radost. Nemusím vařit, péct, uklízet, nakupovat...všechno udělám, kdy se mi chce, nikdo mě nehoní a nekritizuje.
Vlastně kolikrát pár dní ani s nikým nemluvím....jsem takový poustevník v paneláku anebo už mám rekordy v bobříku mlčení?? :-))
Takže asi si vymyslím nějakou nádhernou rodinu, kde to je, jak jsem si představovala a že se stávám její součástí a užívám si to :-))) Držte mi palce. Děkuji

[Hana]

Aničko, chápu jak to myslíš. Bohužel, i kdybysme šli do důchodu dřív, tak není zaručeno, že se "vlezeme" do termínu vhodného pro doopatrování rodičů, zvlášť teď, kdy mladí lidé zakládají rodiny kolem třicítky. Já sama jsem se narodila své mamince před její 35-kou a své třetí dítě jsem porodila ve 42 letech. Nevím, jestli se mi podaří správně vyjádřit, ale vždycky záleží na přístupu. Pokud bych to brala podle sebe, nikdy jsem s tím neměla problém, vždycky jsem vnitřně cítila, že rodiče doopatruji a ani ne proto, že jsem jako jediná ze 4 sourozenců vystudovala. Věděla jsem, že je nikdy nedám do žádného domova důchodců, i kdybych měla přestat pracovat a museli jsme se hodně uskrovnit. Kvůli tomu musel manžel následovat mě, protože pochází ze Slovenska a paradox je ten, že to byl on, kdo mě nejvíc pomohl ve všem ( otec byl 3 roky ležák a maminka v té době dostala mozkovou mrtvici a zemřela 3 roky po něm), nebudu se o tom rozepisovat, byly to těžké časy, obzvlášť, když jsem jezdila 2 měsíce denně s kočárkem do nemocnice za svou umírající matkou.
Nikdy jsem se necítila omezená, znova bych to pro rodiče udělala, brala jsem to jako přirozenou věc a možná tak dávala příklad svým dětem. . . .
Chápu i lidi, kteří z existenčních nebo jiných důvodů tuto službu sami poskytnout nemůžou, pak narážejí na problémy, i když je víc možností k řešení, ale nejsou pro všechny schůdné. Stacionářů je málo a fungují většinou jen během pracovní doby, služby Charity jsou pro někoho finančně nedostupné aj., které jsi i ty uvedla.
Proto tolik lidí dává své nemocné rodiče přes léto do nemocnice, aby mohli na dovolenou. . .je to moc rozsáhlé téma.
I u mě je rodina na 1 místě, snažíme se vychovávat své děti a budovat partnerský vztah jak nejlépe umíme.
Určitě nejsme ideální rodiče a naše děti si asi říkají " tak toto takto nikdy dělat nebo se chovat nebudu".
Ale doufám, že si z nás přenesou a budou pamatovat to dobré.Vím, že nás opustí a nemám se na ně upínat, i když to není lehké. Mě to díky Terezce jěště nečeká, ale až k tomu dojde. . . .nemám ráda samotu.
Ráda bych Ti pomohla aspoň radou, nevymýšlej si rodinu, ale oslov. Je tolik rodin s malými dětmi, svobodných matek, kteří nemají babičku či tetu a velmi by o ni stály (já jsem taky ten případ), určitě Tě napadly nové kamarádky či kamarádi se společnými zájmy, dají se sehnat i po netu, různé zájmové kluby . . .Nevím kolik Ti je let, ale co univerzity třetího věku, teď nevím jestli jsou od 46 nebo 50?
I když si z toho nic nevezměš, budu Ti držet pěsti, ať najdeš někoho pro koho třeba znovu začneš péct či něco jiného.Přeji Ti to z celého srdce Hana.

[Anna]

Milá Hanko, díky za obsáhlou odpověď, popřemýšlím o tom. S tím vymýšlením jsem to napsala trošku špatně. Spíš jsem chtěla tvořit...tvoříme svůj život....první je myšlenka a představa než se to uskuteční. Tak jsem to myslela.

[Hana]

Milá Aničko, pochopila jsem Tě, zapomněla jsem dát uvozovky k Tvému výrazu, abys to věděla, a to moje oslov je právě to povzbuzení k realizaci myšlenky.
I já mívám pocit, že mé myšlenky se mi písemně nepodaří přesně vystihnout podle některých reakcí, ale dělám to jak nejlíp v tu danou chvíli dovedu.:) Příjemný večer. H.

[adam]

hanko,i kdyz se od deti odpoutas,sama nebudes, najednou zjistis,ze prave to tve deti potzrebovaly a ze si te o to vic budou vazit a potrebovat te.a pak, vzdyt budou jeste vnuci.adam

[Hana]

Adame, vím že nebudu sama, mám přece manžela, očekávám, že mně děti přivedou vnuky. . . .
Ze zkušeností matek, kterým se už děti osamostatnily, vím, že i když měly vedle sebe partnera, přijde období samoty, prázdnoty, slz. . .než se s tím vypořádaly a některé to nesly tak těžce, že musely vyhledat pomoc psychologa. No jsme takové kvočny, které mají rády kolem sebe živo a rodinku pohromadě.
I když se na to připravuji dlouho a první už "vyletěl" a druhý asi za 2 roky, přesto nevím, co to udělá až vyletí třetí. Zjistila jsem, že se kolikrát můžeme připravovat na co chceme a až to přijde, tak stejně nejsme připraveni.
Před několika lety na toto téma při své přednášce Marta Foučková řekla, že děti v tomto životě nejsou naše, máme je jen vypůjčené, máme je vychovat a pak nechat jít plnit si své poslání, které tady mají. . . . H.