Dotaz na indigo děti (i dospělé)

[Deutscher]

Ahoj,
zajimalo by me, kdy (v kolika letech) jste se dozvedeli ze jste indigo a jak? Podle ceho jste to poznali. A jak to pripadne zmenilo vas zivot?
Diky za odpovedi

[chvilka]

Ahoj, mám syna, kterému bude v dubnu deset let ,a jsem si jistá že je indigové dítě, už pro jeho sponntánost,přímé jednání a nekompromisní rozhovory. Dceři je třináct let a je úplně jiná, ač velice vnímavá a citlivá bytůstka.Poprvé jsem se o indigových dětech dočetla zde: http://evamarvanova.sblog.cz/indigo/ a velice mi to pomohlo.
Bylo to pro mne velké překvapení a měla jsem potřebu se o to podělit, prostě jako když se rozbije domeček z karet, do kterého jsem se doposud schovávala a náhle mám jistotu, že zpátky se nevrátím .. Pokusila jsem se o tom všem povyprávět doma se svými nejbližšími - v rodině, ale ocitla jsem se tváří tvář velkému nepochopení, poslední rok jsem na podobné rozhovory skoupější:)
Můj život se mění stále, nejen zjištěním, že existují lidé, kteří jsou indigo,ale myslím že jsem si uvolněně dokázala připustit a zcela pochopit, že jsem to také já, kdo se má od syna hodně učit.

[Ivanka adminka]

Přesně tak, chvilko, udivuje mě, že si lidé ještě dnes myslí, že kdo je starší, je automaticky chytřejší... Aspoň mně se to tak mnohdy nejeví, ba spíše naopak...
Mně přijde "normální", že se učím od lidí moudřejších než jsem já, ať se ve věkovém spektru pohybují ode mně směrem nahoru či dolů :-)))

[chvilka]

Ivanko je to tak - ten věk je něco tak nedůležitého v porovnáním s tím, co mi kdo na světě dá, některé zkušenosti jsou k nezaplacení. Já vím, píšu to kostrbatě, ale Ty mi rozumíš, viď. Děkuji Ti moc:)

[Ezther]

:-))) Mali by si to uvedomiť hlavne učitelia fyzicky mladej generácie.

[jasmiin]

ahoj chvilko, můj desetiletý je taky nejspíš indigo. Snažila jsem se pomocí článků manželovi přiblížit co asi máme doma, ale taky to moc nechápe.

[Deutscher]

Ne, pises to pekne. Souhlasim s vami a taky dekuji :-)

[BoFi - Petra]

V mé dětství jsem měla problém ve společnosti (především ve všichni škole), většinou nechtěli mluvit s mnou. Myslela jsem že já jsem byla jediná sáma, protože já jsem jedině milovala a miluju planetu Zemi, Mimozemšťané, Vesmíru. Před dvě roky jsem měla osobní problému kvůli mé dětství, vyřešila jsem s moji kamarádkou. Divila jsem proč moje kamarádka říkala že "já jsem indigová".

Vloni v léto jsem rozeslala moji www stránku moji rodičům, moji příbužní, moji kamarádky... O pár měsíc později moje maminka mi požádala potřebovat moji pochopení. Nechala jsem jí kousek vysvětlit. Když jsem byla u moji rodiče, ale moje rodiče byli mimo doma, "náhodičku" jsem otevřela zásuvku ve skřínku a všimla jsem co psala moje maminka na papírek. Četla jsem udiveně co psala o mně že od svého narození do malé dětí jsem nebyla klidná kvůli nemoci, ..............(hodně psala o mně, takže nemůžu psat víc).............. , ví že nemůžu ubližit svoji rodinu, jsem velmi inteligentní podle školní psychologa a navíc viděla v mé dětství jak jsem jen trápila v sobě dost bolesti. Přemyslela jsem nad papírek a ucitila jsem že předtím její známí uřcitě nelíbí že jsem "spasitel". Moji rodiče ještě neví o indigové dětí / dospělé , ale jen myslí že jsem zvlašťní člověk. Díky tomu cítím určitě že jsem indigová.

Když Terezka mi něco povidá o zvlaštní věci, důvěřuju a vysvětluju, protože mám zkušenosti z moji dětství. Nejhorší když moje vychovatelka mi nevěřila a usmála se co jsem viděla a co cítíla. :-)) Samozřejmě moje maminka nepochopila ale přesto k mně toleratní. :-)

Před Vánoce jsem s dětmi byla u moji rodiče. Můj Mireček byl velmi hyperaktivní, plakal a křičel, když moje maminka mu zakazovala jít nahoře k pokoji. Nadávala na mně že jsem velmi rozmazlená Mirečka a přikazovala mi ať nevšímám Mirečka. Stejně neposlouchám moji maminku!!!!! Mireček chodil ke mně a objímal sám spolu s mnou. Objímala jsem s Mirečkem nadále a říkala jsem jí že jenom uklidňuju Mirečka kvůli hyperaktivitu. Nadávala na mně že když doma každé dětí musí být zvlášť v pokoji aby nezničil hračky Terezky. Hmm…
Na úřadě a u doktoři Mireček bývá hyperaktivní vždyčky, vím že okolí nejsou v pořádku. Kdybych zajela na úradě, musím předem zařidit ať můj manžel nebo moji příbužní hlídát Mirečka. Ale zajímavě že když jsem s dětmi doma nebo já sama s dětmi venku na procházku, na pískoviště, vždy Mireček je klidný a usmívající. V jesle je taky klidný. Časem postupně moji rodičům vysvětluju...

Jsem moc ráda že necítím osamělosti, když jsem sáma. Naopak cítím mnoho klid. Pohladím po Matičku Zemi s Láskou. Měj se sluníčkově. Hugs BoFi :-)

[Ivanka adminka]

Tady ses BoFi zmínila o zajímavém tématu, že Indigo jsou hyperaktivní (jiní zase depresivní), když okolí není v pořádku. Ale co s tím? Jak v takovémto okolí přežít?

[BoFi - Petra]

Když je hyperaktivní - upozorňuje že není v pořádku. Musím jim uklidňit a jít někam a něco dělat jinak než ve stejné místě a stejné děje, aby byl klidný. Vyžáduje mi víc trpělivosti, když dětí jsou ještě malé. Kdyby jsou velké dětí, můžu ukazat a vysvětlit co a jak vypádá, co má a co nemá dělat. Aby dětí lépe zacházely sám se sebou tady. S depresivní dětí nemám zkušenosti, neboť moje dětí ještě nebyly deprese. :-)

[chvilka]

Bofinko - souhlasím s Tebou,vím co se Adam jako malé miminko naplakal, a když jsem si ho ještě v porodnici vzala k sobě, ihned usínal - spokojený klidný. Sestřičky se na mne utrhovaly, ale jedna tam byla zlatá a kdykoli jsem chtěla, nebránila mi brát si malého k sobě, neporovnávala jsem se svou starší Terezkou, protože se mi narodila nedonošená a byla chvíli v inkubátoru, takže zkušenosti s ní jsem měla jiné - Terezka byla miminko sluníčko, nevzpomínám si, že by kdy déle zaplakala - a dnes vím jak to bylo dobře pro Adama, že jsem hned od začátku děti vůbec nesrovnávala! Každé dítě je tak jedinečné, taková osobnost. Já mám úžasné děti..:)
Adam byl od samého začátku jiný,patří spíše k samotářům, ale rád diskutuje s dospělými a má i jednoho kamaráda, seznámil se s ním blíže loni ve třídě a s ním je opravdu spokojený,jsou dvojice. Měla jsem mnoho rozhovorů s mojí maminku, domluvala mi, že přece nemůže být tak pomalý, nebo si ztěžovat na únavu,ale on je opravdu unavený častěji, mnohem snáze se vyčerpá., časem se mi podařilo naučit příbuzné že on má své tempo, a nijak tím nezdržuje chod rodiny. Těch příkladů by bylo nespočet, proto mi tak pomohly stránky Evičky Marvanové, tam jsem našeho Aďu poznala v tolika bodech - a hodně mi to pomohlo lépe ho vnímat.

[chvilka]

Někdy bývá velmi úzkostný - ale prostě ho stačí obejmout a hlavně nemluvit a chvíli s ním jen tak být. Poslední dobu už přichází i sám, když potřebuje a také já, když je mi bídně, běžím si k němu pro "Obejmutí zdarma"..:) Uklidní ho to, myslím že je to velice individuální, jak naučit indigové děti přežívat v okolí, ve kterém se právě nacházejí.

[Martin J]

Ahoj, cítím to,ale nikdo mi to nepotvrdil, ale pocit je hodne moc silný, co se indigo me osoby týče... Vyrůstal jsem s rodiči, kteří byly absolutně zavření ve starých stereotypech a často velmi špatných. Nikdy jsem nevěděl jak je to možné,ale vždy jsem si byl jistý, co je dobré a co je špatné,ačkoli sem to neměl kde brát, protože mě drželi jako malý princ svoji růži pod sklem, aby ochránili člověka před tygry světa.. A teď k odpovědi. Jsem a jako dítě jsem také byl hyperaktivní a do deprese jsem se dostal vždy když něco nebylo v okolí a lásce v pořádku.

Ale co s tím? z vlaastní zkušenosti: HYPERAKTIVITA - najít s dítětem nějaký koníček, kam ho srdce táhne (klidně i více) a tam si svoji přebytečnou energii vybije a tvůrčí schopnosti vylepší(u mně to byl klavír a vlčata-něco jako skaut pro malé) hyperakt. - To opravdu není závažný problém.

DEPRESE - to už je horší. Ale přesto: Jednoduše - dítě se do deprese nedostane, pokud je okolí v pořádku.mě do deprese dostávalo především, když mi rodiče nedovolili říct svůj pohled na věc, nebo jsem byl dokonce trestán za svůj názor, protože oni jako starší, ví přece o životě víc...Což nevím jak popsat, ale s jistotou takové dítě ví, že daný názor rodičů je prostě špatný.Návod tedy zní: Vyslechnout vždy takové dítě. Vždy! A co je hlavní - věřit mu! Ony tyto děti prostě nepůjdou jen tak dělat zlo. Oni jsou velmi vyspělé a když se jim dá málo důvěry je to jako jed na jejich tak bezelstnou a citlivou duši. A za třetí - láska - elixír života. Opravdu je milovat láskou která nežádá zpět! žádné citové vydírání - budu strašně nešťastná, když s námi nepůjdeš..Atd atd..
Navíc všeobecný důvod, proč se lidé dostávají do depresí je ten, že se začnou ve své mysli věnovat těmi negativními pocity a myšlenkamii a dávají jím energii. cíl je změnit tedy mysl na nějaké pozitivní vjemy. Toto vzdělání je jim třeba poskytnout...jak funguje mysl...