Fénix Kamča's Page

To je docela v pořádku. Velmi drastická a náhlá transformace je vzácná, většinou pouze tváří v tvář extrémnímu utrpení, které buď přichází zevnitř nebo z nějaké životní situace, jako vážná nemoc nebo úplná ztráta čehokoli, nebo jiná forma bolesti, pak je tu možnost velmi radikálního náhlého posunu. Ale pro většinu lidí jde o postupné probouzení, a postupný pohyb dopředu i zpět, není to nutně lineární postup, ale o většinou o pokrok ve formě spirály. Občas můžete spadnout do nevědomých vzorců chování, vyvolaných situací, a pak se zase vrátíte zpátky do více přítomnosti. Ale celkově jde o postupný přírůstek přítomnosti, která plyne do stále více oblastí vašeho života. A pak může i dojít k náhlému propuknutí, vyvolanému nějakou událostí, a obvykle je to něco, o čem se nedá říci, že je to příjemné. A to může přinést náhlé propuknutí bdělosti, a náhlý vzestup na novou úroveň. 

Znám například lidi, kteří nějakou dobu cvičili a jejich přítomnost pomalu narůstala, a bylo nádherné to pozorovat, a pak náhle došlo k závažnému zdravotnímu stavu, a to přineslo velmi rychlou intenzifikaci bdělosti. U některých lidí to může způsobit upadnutí do hlubokého strachu, přičemž ztratí bdělost,  ale u mnoha jiných jsem pozoroval zesílení bdělosti, zejména když dojde na možnost smrtelnosti, a pak tu může být náhlý vpád přítomnosti. Ale ten přišel jen proto, že již po několik let cvičili, a žili v bdělosti. A když potom přišla velká výzva, přinesla s sebou obrovské zesílení, a může to být i konečný průlom v této věci. Ale v tom vlastně není žádný konec, vždy je možné ještě prohloubit přítomnost. Takže, buďte spokojen s tím, co se děje s vámi. A pokud je třeba ještě něco dalšího, život vám to přinese. 

Bolest jako duchovní učitel je méně potřebná a méně nutná k prolomení ega pro ty, kteří dobrovolně přijímají vzrůstající nové vědomí, přítomnost. Ale ti, kteří ji nepřijímají, kteří mají kolem sebe jakousi skořápku, a něco uvnitř nich chce růst, ale nemůže, protože naráží na tu skořápku, a začne to být bolestivé, a skořápka ega je všude kolem, a mnozí lidé mají uvnitř touhu, ale egoistické vzorce jsou příliš silné, a pak má život tendenci prolomit tu skořápku prostřednictvím nějaké události. Může to být cokoli, někteří lidé ztratí zaměstnání, a ztráta vyvolá změnu, přijdete o dům, opustí vás náhle žena, může to být něco fyzického. Ať je to cokoliv, je to šok. A tento šok prorazí skořápku a dovnitř pronikne světlo. A samozřejmě první trhlina je bolestivá, přinese utrpení, a pak náhle poznání, intenzifikace vnímání života. 

Za léta jsem potkal mnoho lidí, ke kterým přišly takové závany něčeho, čemu můžeme říkat jakkoliv, život, vesmír, víra. Závany, o nichž pak zpětně řekli, že to byla nejlepší věc, která se jim kdy mohla přihodit. A mnoho lidí mi řeklo: „Já bych tady nebyl, a nemluvil bych s vámi, kdyby se mi nebylo stalo tamto.“ A jsem si jist, že i tady jsou lidé, kteří mohou říci totéž. Aspoň já určitě můžu říci totéž. Bez onoho intenzívního utrpení bych tu nebyl. Takže za takovými zdánlivě negativními událostmi se vždycky skrývá nějaká milost. 

Mnozí lidé v naší současné ekonomické situaci chápou takové věci jako extrémně negativní, což slyšíte, když posloucháte zprávy. Ale všechny podobné výzvy jsou vlastně potencionální probouzející zkušenosti. Ego si říká: „Kdyby tak bylo v životě všechno absolutně jisté! To by bylo krásné. Měl bych jisté a stálé zaměstnání na smlouvu ... „ Tak to bývalo obzvláště v Japonsku, a do jisté míry i někde na Západě: když jste měli zaměstnání, věděli jste, že je to až do konce života, a že se společnost o vás postará až do hrobu. Vy jste byli naprosto identifikováni s tou společností, a váš veškerý pojem o tom, kdo jste, byl spjat s tou společností. Ale to už neexistuje ani v Japonsku, a tak přichází strach, protože postrádáme jistotu. 

Ego vyžaduje jistotu. “To by bylo skvělé, kdybych měl jistotu a nemusel si dělat starost o zaměstnání. Pak bych se mohl snažit o probuzení, o přítomnost ...“ Ne, to byste šli spát. Se stoprocentní jistotou – pokud by nebyly další faktory – by lidé šli spát. Pěkný měsíční příjem, o němž víte, že tu bude po deset až dvacet let, penzijní plán, životní pojištění, čeká na mě domov pro seniory... na Floridě ... Všechno je naplánováno a nic se nemůže stát. Ale život stejně není takový. I kdyby byl takový v oblasti financí a zaměstnání, samozřejmě byste museli čelit nejistotě ohledně své tělesné schránky, a také s nejistotou ohledně lidí kolem vás. Kdo ví, co udělají. Vaše děti, vaše žena, kdo ví, se může stát. Nebo řízení auta – může se stát všelicos. 

Takže žít v nejistotě ohledně toho, co se s vámi může stát, a umět to přijímat, je vlastně nádherná věc, a lepší, než se pořád strachovat, že nevíte, co se vám může stát. Poddat se nejistotě a nebezpečí, protože to je  život. Život v podstatě plyne daleko mocněji tam, kde je nejistota. 

Proto lidé často zažijí vnitřní transformaci, když jedou na velkou cestu, kde je každý moment nejistý. Každý moment je nebezpečný, nikdo neví, co se může stát v příští chvíli. Cesta, to je téměř metafora pro život. Podstatou každé cesty je, že je nejisté, co se stane zítra, co bude, kde budete. Samozřejmě nikoliv tehdy, když si koupíte zájezd all-inclusive, kde je všechno přesně naplánováno: autobus vás vyzvedne v 10.55 a vysadí u hotelu v 11.30. Jídlo bude podáváno tehdy a tehdy ... a když máte trochu štěstí, tak možná něco neklapne ... (:-))) A pak můžete najednou zakusit život. A právě tehdy se transformace stává možnou. Ale pokud stále odmítáte nejistotu, a chcete jistotu, to je, jako když stále zavíráte vrata, kterými přichází život, a uzavíráte se možnosti transformace. 

Proto tradičně je ve všech kulturách, na Východě i na Západě, významná myšlenka pouti, kdy se vydáte na dlouhou cestu. Obvykle máte nějaký cíl, ve středověké Evropě se chodilo do Říma, a to bylo extrémně nebezpečné třeba pro poutníky ze severu Evropy, trvalo to několik měsíců. Nebo třeba do Santiago de Compostella, a nebo jinam, kam vedly poutnické stezky. A to vše bylo velmi nebezpečné, a skutečným účelem vlastně nebylo dojít do cíle, ale byla to ta samotná nejistota cesty, která měla transformační účinek. Lidé to zřejmě intuitivně věděli, a vracívali se z pouti transformováni. Dnešní pouti, pokud na ně lidé vůbec chodí, spočívají v tom, že se najme letadlo, to přistane v Lourdách nebo kdekoliv jinde, a pak lidé zase letí zpátky letadlem. To už není pouť. 

Život znamená nejistotu života, žít s ní a začít ji milovat, aniž víme, co se stane. Při nadměrné jistotě se zmrazí i veškerá kreativita – podívejte se na životopisy umělců a velkých spisovatelů: většina z nich, až snad na pár výjimek, neměla žádnou jistotu, neměla stálý příjem, mnozí museli neustále bojovat o přežití, v nejistotě. A tak dospěli k životu a probuzení se stalo možným. 

Před lety jsem poznal jednoho buddhistického mnicha, pocházel ze Západu, a ten mi vyprávěl, jak jeho učitel v klášteře v Thajsku, když se domníval, že je připraven, mu dal letenku a poslal ho do Kalkaty. V Kalkatě si měl sám poradit, bez peněz, těch se dokonce nesměl ani dotknout. Žádné peníze, žádné kontakty, nic. Jenom letět do Kalkaty, vystoupit z letadla – a on to dokázal. Podrobil se, stál na rohu se žebráckou miskou. Měl také štěstí, protože byl Zápaďan oblečený jako buddhistický mnich, takže si ho lidé všímali, a také byl vysoký a velmi hezký. (:-))) Ale vůbec jenom přijít do Kalkaty, tak chaotického místa, kde máte konkurenci miliónů žebráků ... ale občas byl pozván k někomu domů. Takže i když měl zpočátku strach – v tom spočívalo jeho cvičení, překonat strach z přijetí nejistoty – bylo to krásné. 

Takže, co svět nazývá negativním, nemusí být nutně negativní. Nemyslete si to pokaždé, když něco slyšíte v médiích. Všechno má i druhou stranu. A zkušenosti, které v těchto dnech kolektivně prožíváme, znamenají pro mnoho lidí i otevření se možnosti probuzení.